ULTIMA THULE.

Ultima Thule – země poslední

ve vlnách stojí, menší se a mizí...

Teď naposled k ní ještě pohledni,

pak dále zas, do země cizí, cizí!

Ultima Thule – žití mého máji,

ty zlatá dobo písní, snů a bájí,

než navždy zajdu v cizím, dálném kraji,

před zrakem mým se ještě pozvedni!

A nech mne snít svou něhu veškerou,

ty první přeludů a tužeb roje,

lesk bájí, vzňatý dětskou pověrou,

a první sny a oklamání moje!

I první lásky sladké, tajné žely,

ten žití úsměv, slzou obemželý,

tím dej, by city ještě jednou vřely,

než navždy v chladný hrob se uberou!

Oj divno, bože: taje v hrudi led,

a probíhá jí pramen, mocně šumí.

Strnulý, přísný vyjasnil se hled,

a s čela prchly stíny pochyb, dumy.

I rostou křídla nadpozemská duchu,

hlas dávno zašlý znovu zvučí v uchu,

a minulosť zas v starém žije ruchu

jak před lety, dnes opět – naposled.

Slyš mládí mého hlas... tak jasně zpívá,

tak dojemně a zvolna, tichounce,

až posléz v nápěv určitější splývá

a kolébavkou zvučí lehounce.

Toť matčin hlas. – Slyš... „Osiřelo dítě...“

Hle, spánek chytá modrá očka v sítě –

spi, tiše spi – tvá matka konejší tě –

žij, hraj, buď vesel, šťasten bez konce!

Ultima Thule – dále, beze stop

se nese loď... a plavec ticho stojí.

On vnořen ve sny dávno zašlých dob

zapomněl na vše – i na bolesť svoji.

Ultima Thule – s bohem, mládí země!

Tvůj vánek, který tiše teď a jemně

jak slední pozdrav donáší se ke mně

kéž sletne jednou i v můj chladný hrob!