Umdlená křídla.

Když říkali to směle

kdys moji nepřátelé,

já tomu se jen smál

a lítal dál.

Leč teď to přítel praví,

za ním to věří davy.

Mám zastavit se snad,

v svůj věřit pád?

Mám stár být v půli dráhy?

Mám žebrák polonahý

se v milosti cár skrýt,

lkát o soucit?

Proč? Ve vše dřív bych musil,

co prodělal jsem, zkusil,

se vrátit poznovu

v tíž okovů.

Ne! Uznat mdlobu svoji,

dát výhost všemu boji

pro choutku, nápad jen –

to směšný sen.

Co v duši mojí víří

perutí netopýří,

či andělskou co vlá,

ať výš to plá!

Já cítím v duši sílu.

I svoji na mohylu

já mohu kvítí sít...

Chci pět, chci žít!