Umdlení bolesti.

Krev kvasí nečistá se z otevřené rány

a nervy v bolestech se podrážděně třesou.

Slyš!... Vlhkým večerem teď zdlouha duní hrany:

tvou mrtvou naději to z domu snů tvých nesou.

Vztek škubne bezmocný ti křečovitě tělem

a vzkřikem chrčivým ret chroptí, mokrý pěnou.

Klam útěch strháš v ráz ve vzdoru vykypělém

a v cáry krvavé rveš ránu zapálenou.

A napjat k šílenství se vlastní mukou lomí

hnus sebeničení. Skřek v suchém hrdle zmírá.

Hnis volně mokvá ran a padáš v bezvědomí.

Noc s klidem netečným ti mlčky v okno zírá.

Pak lítost mazlivá se lísá k duši tvojí

a ze mdlob vzbouzí ji, krev zaschlou měkce smývá,

lká tiše nad tebou a vřed tvůj slzou hojí.

Svit ranní nesměle se z dálky rozeznívá.