UMĚNÍ

Stál na dalekém obzoru kdys maják, zářil na břehy

a bezpečného světla proud na tesy vrhal, na skály,

i na peřejích nejzazších se chvěly jasné zážehy,

s vln tmání, zvoucí k cizinám, tam rvaly se, laskaly.

A stále ještě v paměti jich záře žije minulá,

když mysl k tobě zaletí, ty opuštěný ostrove,

z nějž chtěla vyplout mladost má a na němž bídou zhynula,

než vydala se na cesty tak blouznivé, tak bláhové.

Teď nezvlněnou půlnocí spí kolem ztichlá hladina,

však hra těch světel nadzemských je nad ní dosud zakleta

a vidmem slzí neoschlých jak duchovitá vidina

nad mrtvým mořem černých vln za smutných nocí rozkvétá.