UMĚNÍ...

Já duši svoji ještě nevyzpíval...

poslední písně akord nedozněl

tající v sobě nových tónů příval,

však zpíval bych, jen kdybych zpívat směl.

A to bych zpíval písně Revoluce

o nových dobách velkých převratů

šaškovou čapkou mávaje v své ruce –

jí otáčeje slunce ve zlatu.

A zpíval bych... a zpívat nepřestával...

Lid hrnul by se ke mně poslouchat...

i líný buržoa by z lože vstával

a každý zapomněl by, že má spát.

A davy rostly by a slavně řvaly

nadšením samým vlivem písní mých,

až oči z důlků by jim vylézaly

a chropot dral se z hrdel uřvaných.

A až by nejvíc rozvášněny byly

a nejvíc řvaly v svatém nadšení,

já utekl bych ve příhodné chvíli

a volal bych: „Hle – lid a – umění!“

A těšil bych se z úspěchu svých zpěvů

i z chvíle oddechu, až dav by ztich‘ –

usmířen zase po svém svatém hněvu.

A přece ještě byl bych v rozpacích,

až massy lidu dál mě hledaly by

pod okny mými: „Zpívat!“ – ječíce

a já si řek‘: „Tvé písně tak se líbí,

či pouze tvoje – zlatá čepice?!“ –