UMĚNÍ (I.)

Ne, nechce se mi milionů,

ne, nechce se mi tolik žen –

jen svoje Umění mít plně:

A chci být spokojen.

Je zlato velký zloděj!

Oči ti oslní –

zúží ti světa obzor,

předsudky naplní –

v Poslání rozptýlí tě,

snad svede na scestí –

falší tě obklopí snad

v lásce a přátelství;

vsije ti nedůvěru

do srdce ke všemu,

i k ženě poctivé snad,

i k citu pravému.

A žena? Jak je chuda!

Nikdy ti nedá vše!

Vol si: buď věčnou žízeň,

buď časné rozkoše.

Může kdy vůbec zkojit?

Být víc než nudou, zlem?

Je člověk jen! A může

být ten kdy Idolem?

Sám život! Jaký mumraj!

A hořkost v jeho dně!

Chceš-li k Cíli – v kruhu bloudíš

o stálé proměně.

V svých snahách, pravdách – zvůl

se ruší v sobě sám –

jsi unaven, jsi žízniv –

a klam a klam a klam...

Ty nejkrásnější chvíle,

jež chtěl bys zadržet,

zmizí ti hned... a nikdy

už nevrátí se zpět!

Na konec se Vzpomínkou,

jež zbyla jediná,

odejdeš na vždy, na vždy...

Vše je jen Hodina.

Leč to, co časnost Hodin

u Věčnost promění –

to Absolutní je:

A to je Umění.