UMĚNÍ KLASIKŮ

Ach, umění, hra přeludů a vizí!

Jdu hradní chodbou, věků stín ji kryje,

to velkých postav stará galerie,

už opředená namodralou přízí.

Pod jejím nánosem mi zvolna mizí

i pohled očí, lidská historie,

už živý hlas ty tváře nerozbije

a dávné touhy jsou mi zpola cizí.

Však když se zvolna do těch rysů dívám,

já cítím: tváře krví nabíhají,

s uhaslou touhou potichu se sžívám,

vždyť stíny ty – to kdys byl život celý,

kdys vodily mě zázračnými kraji

a slavným slovem dny mé provázely.