UMĚNÍ.

K své hostině mne život zval,

růžemi ovinul mé skráně,

rtům svěží vůni jara dal,

své plody vložil v moje dlaně,

číš rozkoší přede mne postavil,

v niž nektar nejvyššího blaha vlil.

A v očích rozžeh vášně žár,

jenž k sladké kráse-hříchu svádí,

vykouzlil obraz příštích jar,

opojnou vůni, rozkoš mládí,

a temnou cestu, po níž jest mi jít,

pochodní hyménu chtěl ozářit!

O velkém blahu milovat

a milovánu být mi bájil,

o štěstí, jež se bude smát

ve zraku dítěte, v nějž ztajil

slast svoji nejvyšší, mi svůdně pěl

a zář a teplo krbu nabízel...

Vše to, čím smysly zpíti chtěl,

závratě vášně, chvíle blaha,

smích, jenž by z dětských rtů mi zněl,

i štěstí křehký květ, jejž váhá

má ruka urvat, tvému mlčení

dám v žertvu, krutá Sfingo Umění!

A obětuji dnů svých zář

i růže, stržené s svých skrání,

jež kladu tobě na oltář

v svém velkém, tichém odříkání,

života plody nesu ve tvůj chrám,

číš blaha v libaci tu vylévám!

Za snem svým černou alejí

jdu v denním jasu, ve tmě stínů

a s duší prázdnou nadějí,

že jednou klidně odpočinu

si v chrámu díla po únavě cest,

že pro mne vzejde mír a úsměv hvězd!

A vím, že zvadne vůně rtů,

že jednou pochovám své mládí,

že zajde pýcha rozkvětu

a ruky, která něžně hladí,

již nebude, jen chladná samota

a v nitru hrozná poušť a prázdnota!

A pak, až sejde se rtů smích,

až v chvílích černé beznaděje

snít budu o dnech ztracených,

zřít, jak mi vichr v cestu věje

jen mrtvé listy místo ovoce

a žalům mým se směje divoce,

pak dám ti, Sfingo, otázku:

„Co se mnou učiníš, Ó paní,

jež chladně hledíš na lásku

a obět mou, mé odříkání,

a v čarovný svůj zavádíš mne kruh,

Ó, rci, jak jednou splatíš mi svůj dluh?

Své štěstí tobě dala jsem

i to, jež jiným mohu dáti...

Co více chceš, co údělem

mi dáš, jak dlouho budeš hnáti

mne jako atom bludný prostorem

a dráždit mne svým němým odporem?

Zda sama zastavíš můj běh,

až znavena ti k nohám klesnu,

neb přijmeš poslední můj vzdech,

jejž zmírající ret můj ve snu

smrtelném vyšle, jak své moci hold

a žebrácký mi hodíš za něj žold?

Chceš život můj? Ó vezmi jej!

Však vyslyš tichou prosbu moji

a dříve odpověď mi dej,

zda zvítězím v tom němém boji,

zda za všechny mé velké oběti

své požehnání dáš neb prokletí?

Mne týrá tvoje mlčení

a němá hrůza tvojí tváře,

Ó, krutá Sfingo Umění,

jež lákáš v tmu, kde není záře...

Ó, viz, v svém malomocném hněvu teď

tvých němých rtů chci slyšet odpověď!

A pak mne třeba v propast smeť

věčného svého zapomnění,

až z rtů tvých vyjde odpověď,

ať triumf jest neb odsouzení,

však vědět chci, co v mlčení tvém tkví,

zda ztroskotání mé neb vítězství!“