Umění.

Ó teskný hřbitove, kde duše Velkých sní

a v hroby staletí sbor skvoucích stínů vchází,

žár ohňů mystických jak zážeh polární

ti k branám reflex hází!

Tvých jasů somnambul se blížím ve tvůj sad,

kam prolévá se noc, jak záliv černých moří

na mrtvých květů luh, jenž v modrých září šat

jak siný fosfor hoří.

Slov němých výchvěje, dým vášní vyhaslých,

v žal tvého mlčení čas napjal přízi šerou;

vzdech mrtvých zástupů ti těžký stoupá z lích

a tlí tvou atmosferou.

Ó Věčný, rci, zda smím, kde chrám Tvůj z kovu ční

nad městem mramoru, své krve touhou nečist

při malém oltáři, pod klenbou poboční

Ti mši svou tichou přečíst?

Do vína extasí života máčet chléb

na stole obětním, jenž posvěcené kryje

pod snů mých růžemi a světly modliteb

Tvých mrtvých relikvie?

Zda v zlato kalicha, mých rukou slabých tíž,

krev svoji zázračnou dá těla Tvého hrozen,

a světlem andělů zda zrak můj roznítíš,

jenž k pološeru zrozen?

Na hranicích svých dní Ti volám: muč a pal

a v bolů žalářích mi tvář mou vyběl na sníh:

já v díků kadidlo do vůní spálím žal

Ti ohněm rythmů v básních!

A pěnu rozkoše, jíž hází lásky var,

na purpur koberců Ti v bílé kvítí nastru,

i blaho dívčích těl, kde v ňader lita tvar

spí vůně v alabastru.

Svou duši v žhavý sloup vysálám do nebes

a v rakev síly své jak v cín se složím ke snu,

až křečí Tajemství jak poražený kněz

u oltářů Tvých klesnu.