UMĚNÍ

Mé umění, tys nikdy nebdělo

v mých nocech bezesných, kdy verš a rým

mne ovládal, že spat se nechtělo –

nad úkolem mým jako slávy dým.

Tys moje lidské srdce sevřelo

a krůpěj po krůpěji tajemným

a mystickým svým kouzlem loudilo.

Tys bylo Bohem, katem, druhem mým,

ba často jediným i přítelem.

V mé ticho znělos hlasem velebným

a žal i radost v tvar slov odlily,

co muselo být slovy vyřčeno.

Tys nadšení mi dalo za věno

a věčný neklid, touhu, poznání

a věčný stesk po výši, po hvězdách.

Tys bylo pro mne světlem v temnotách

a v tíži všedna odtělesněním.

Tys učilo mne kouzel uměním,

jak o radost se s všemi rozdělit

a ze smutků svých víru vytěžit

v slib příštích dnů – a těšit výsluním.

Tys bylo číší vína v samotě,

kam opuštěnosti se kladl stín,

tys živým slovem bylo v němotě

mých stěn a vzpruhou krokům umdleným,

když plaše vracely se od lidí.

Tys bylo mé, jak květ je – bezmračným

když jasem zdraví zemi obloha;

v myšlenkách na lidi a na Boha

tys otvíralo klíčem kouzelným

svět nad světem. – Ty budeš jednou tím –

kdo pod víčka, až klesnou nad prací,

mně unavené oči zatlačí –

a povede mne novým tajemstvím.