UMĚNÍ.

Ve vřavě války kouzelný tvůj květ,

ó umění, mou duši vůní opájí,

že necítím tak žití svého běd,

jdu klidně, jako ve snu, hrobu po kraji...

I srdce mého stesk po miláčcích,

již v dálné žijí zemi rodné, čarovné,

se smírně rozplývá v tvých obláčcích,

ač mnohdy hrozí přervat rozmach duše mé.

Však ty’s mi ještě víc než útěchou,

ó umění, ač ni tvým laurem nezhrdám:

v tvých sadech tuším stopu odvěkou,

v tvých červáncích se tají Věčnost... i Bůh sám...