UMĚNÍ,

NÁDHERNÁ SULTÁNO,

svého prsu bílou mohutnost

skloň k lačným retům mé extase,

ponoř mě

v kaskadu zářného svého světla,

vyssaj mě

paprskem horoucím!

Každý oddech své psychy v klíně ti nechám,

proměň jej

polibkem žhavé výhně rtů svých

v orchis vášnivou,

v orchis krvavou,

v Herodias šírých hájů svých,

kde básníci bledí vzpomínají dnů milosti tvé...

SULTÁNO, SLUNCE!

Jediná, suverenní!

Pyšná!

Své polnice tony nejčistší

a fanfáry nejradostnější

chci vydechnout ku chvále tobě.

Neboť tvé čelo nesklonil banální dnešek,

tvé oko nezakalil třpyt ohmataného zlata,

tvé ucho nezalekla hulákající luza,

a ústa tvá nepotřísnil polibek profanních.

Vznešená!

Neboť šla jsi otroky a nepozvedla jsi bičů!

Vykupitelko!

Neboť dotekem pohledu roztavila’s okovy naše. –

SULTÁNO nádherná,

svého prsu bílou mohutnost

skloň k retům lačné mé extase!

Vypravovala bába o princezně zakleté

a rytíři... Bojoval s drakem...

Hle, krunýř neohrožených na hrudi mám

a dobrý meč v pravici třímám,

jasný štít leskne se na slunci,

kůň řehtá a chochol můj vlá.

SULTÁNO!

Ruce i nohy budou zdrásány.

Hladem a žízní klesnu uprostřed cesty.

Ale oko mé jasné a zářící.

To bude ku chvále tobě!