Umíráček Karla IV.

Mrtvo, jako příkrov smrti,

spočívalo nad Prahou:

srdce Praha krvácelo

zprávou smutnou, neblahou.

Slze v očích, pospíchal lid

vzhůru k hradu v hoři svém:

tam dlel Karel, otec vlasti,

na lůžku, ach, smrtelném.

Kolem lůžka výkvět říše,

císařská dlí družina, –

Karel k nebi zvedá zraky –

přišla jeho hodina.

Ticho vůkol jako v hrobě,

němě doba utíká,

pod hradem lid český, věrný

přidušeným pláčem štká.

Ticho vůkol, jako v hrobě,

teď se Karel usmívá – –:

však slyš, z věže svatovítské

ký to hláhol zaznívá?

Všecky zvony náhle samy

kývají se v krovu svém:

zvoní Karlu umíráčkem

v hlaholu přežalobném.

S věží Prahy stověžaté

zvuk se krajem prostírá,

že nám otec nejmilejší,

že nám Karel umírá.

Dozvučely zvonů zvuky,

jeden jen zněl poznovu

s vížky svaté Kateřiny

tam na Týně Karlovu.

„Již jdu, dítky, Pán mne volá!“

Karel tiše šepotá; –

již se nese jeho duše

do lepšího života.

Hořkým pláčem Praha pláče,

v němém hoři národ dlí,

a zvon s vížky karlotýnské

zní, ať se vlast pomodlí.