Umíráček.

Neklinkej, necinkej,

zlověstný zvonečku,

neskuhrej, nebřinkej

bídu mou městečku.

Co je živým po ní?

A nač mrtvým zvoní

srdce tvé ve výši?

Oni tě neslyší. –

A proč pláčeš pro ni?

Či snad ti bývala

družkou v tom životě,

či snad tě mívala

za syna, za chotě?

Či’s ji milovával,

s ní se těšil, hrával?

Zda-li tě líbala,

věrně tě hlídala,

když jsi umdlen spával?

Zřel jsi ji umírat

na lůžku v chudobě?

viděl’s ji rozstírat

náruč snad po sobě?

Zřel’s, jak oči obě

mroucí točí k tobě,

slyšel’s ji šeptati:

„Kéž mohu zůstati,

choti můj, mé robě!“?

Vidíš tu světici

v rubáši oděnou

s úsměvem na líci

bledou a studenou?

Křížem ruce leží

na ňadrech, v nichž svěží

srdce již nebije.

Ona již nežije!

Co ty víš v té věži!

Ustaň již kvíleti,

zanech té přetvářky

s každým se sdíleti

o pláč a o nářky!

Na mne shlédni k důli.

Já jsem jako z žuly.

Nepláču, nekřičím,

nevzdýchám nad ničím,

a přec srdce v půli.

Co víš, ty kovový

zvonku, co bolesti,

jícen když hrobový

loupí nás o štěstí,

co tu moji duši

v tajném nitru kruší?

Neklinkej, necinkej,

neskuhrej, nebřinkej,

slepče, v hluché uši!