Umírající.

Na sněžném polštáři tvá hlava odpočívá,

vlas zlatý v paprscích po bledé skráni splývá;

ó jaký nepokoj se v duši tvoji vzmáhá,

kam velké oko tvé se v žasu nyní dívá,

jak leknín na vodách, že tak se chvěješ, drahá,

po jakém květu as, teď bílá ruka sahá!

Tak náhle změnily se tvoje milé rysy,

v ty dětské tahy, hle, jak velebnosť se mísí!

rci, jaké drama se ti v duši odehrává,

tvůj prst, jenž přísně tak na němém retu visí,

rci, jakou, dítě mé, jen výstrahu mi dává

v ten zápas šílený, v němž zde se všecko vzdává!

To úsměv resignace po rtu siném letí,

co může tobě nést svých křídel v rozepjetí:

pel sladký poupat snad, jenž hořkosť smrti smíří?

či vůni, po níž skráň blíž klesne na srdce ti,

zkad vzlétne lehounce tak jako větrem chmýří

výš duše k azuru, kde zlaté hvězdy víří!

Tak cypřiš šelestí jak, dítě, tvoje vzdechy;

u lože tvého něm já stojím bez útěchy

jak pomník kamenný, jenž chladný sen svůj spřádá.

Ó cypřiš! přece jí v sněť nehostinné střechy

vždy jitro soucitné vše rosné perly střádá:

ó nech, ať na čelo ti slza moje padá.

Ty šťastna umíráš! jest pouští život kolem;

proč tedy nad tebou, proč zachvívám se bolem;

jsou pouta zlomena a s duše již se řítí:

mír, světlo rozlévá se vždycky mrtvých polem,

má stíny hrob, ó v ně se neboj hlavu skrýti,

tak za dne v propasť jdem, když chceme hvězdy zříti.

Tak slavná, velebná mi zůstane ta chvíle,

hle, vzduchu vlnou chví se paprsleky bílé

jak sloupy hořící, jež vedly Israële;

jak svítí kolem i ty stěny zasmušilé,

kdos „světlo“ kráčí sem a líbá tebe v čele,

zda Kristus jest to? rci: zda jsou to archandělé?!