Umírající chudina.

Pod klenbu nekmitne zář slunce svěží,

vzduch léky čpí a je tu setmělý

a v hmotách odporných bys poznal stěží,

že lidská těla to, jež bez sil leží

kol v řadě číslovaných postelí.

Šat černý klášterníka se tu mihá,

jak tiše tmavý moru duch by šel;

na konci síně hrubý kříž se zdvihá

a Ježíš chýlí tvář, jak žalu tíha

by zmohla jej a on se odvracel...

Teď ruka vyhublá se v koutě zvedá,

zvuk chropotný zní ve vzduch setmělý;

mdlé zraky třeští dělníka líc bledá,

jež lekla se, že bílý anděl hledá

si novou oběť v řadě postelí.