Umírající laň.

Tichý les a truchlivý

jako svědek při skonání,

a v něm lovec ohnivý

nad mladou se chýlí laní.

Pobíhala po lese

v nezkaleném, skrytém štěstí,

a dnes tichém při plese

člověka luk smrt jí věstí!

Máť ten lovec děvče snad,

aneb ženu doma nechal,

a přec od ní vesel, rád

za ubohou laní spěchal.

Jedné duši pro radost,

nač jsi, bože, vraždu stvořil?

Byla země krásnou dost –

Nač’s tu krásu námi sbořil?