UMÍRAJÍCÍ MATKA.

Světnička šerá; bílý vzhled,

po tvářích perle kanou,

tak jasné, však ne vroucí tak,

jak ty u lože stranou. –

Tam v lůžku máti nemocna

svou touhu k letu nutí:

„Můj Bože, jenom okamžik

mně přej ho k obejmutí!

Bych dala jemu naposled

své požehnání vřelé,

jež jsem co dítku vlíbala

v to čelo, v oči skvělé!“ –

Však venku temno; v světničce

řeč tlumí tiché lkání – –

Syn ještě nejde – matka již

všem dala požehnání.

Však ještě oči pozvedá,

zda na prahu se mihne? –

on dosud nejde! – Ach už snad

ji živu nezastíhne.

A úzkosť svírá bledou tvář,

dech víc a více vázne,

ret křečovitě trhá se

a oko žití prázné.

A on tu není.– – Náhle však,

jak v těžkém polosnění

naposled matka vzchopí se,

a hle! jak tvář se mění.

Tu novým žitím vzplane zrak

a ústa ticho věští:

„Můj syn, můj syn již přichází,

vidím to v blízku štěstí!“

A ještě chvíle – na prahu

v tom čekaný se jeví,

a čili dřív se radovat,

neb zaplakat máť neví.

Jen na srdce ho přivine,

jen sladce líbá v čelo,

co všecko požehnání již

se na hlavu mu schvělo.

Pak ústa ještě zašeptnou:

„Žij blaze, dlouho – synu – “

a syn už tiskne v náruč svou

jen mrtvolu matčinu.

Tu samé nízké světničce

po tvářích slzy kanou,

však jasnější a vroucnější

jsou ty nad ložem stranou. –