Umírající Šalomon.

To není v písmě, však se mohlo stát,

mdlý stářím již a láskou unaven

na loži Šalomon, ať noc či den,

se svíjel, neschopen bdít nebo spát.

Dva fantomy tu u paláce vrat

se potkaly a zkad zněl krále sten,

se po schodišti nesly jako sen,

až stály před ním, jenž chtěl umřít rád.

Děl první: Já jsem Rozkoš z těch žen všech,

jež miloval jsi v mládí silných dnech...

Děl druhý: Lásky Hořkost jsem a Vzdech.

Kdo z nás byl větší? Pravda kdo? Kdo lež?

Než sám se o tom, prachu, rozhodneš,

Smrt místo nás stát vedle nalezneš.