UMÍRAJÍCÍ SLAVÍK.

Byl slavík stár a zmdlen a v smutné tuše skonu – –

Dech máje sadem vál...

Noc tkala hvězdami safírnou nebe clonu.

A slavík vzpomínal...

Co růží uviděl, jak v svitu rosy vzkvetlo! –

Kde byly dnes? – Ty tam.

Co vzdechů, polibků a přísah k hvězdám vzlétlo! –

Vše stín dnes, sen a klam.

Co písní vyzpíval, kdy citů oceánem

hřmívalo ve hrudi! –

Ó, kdo dnes v předivu strun zlatých přetrhaném

čár písně probudí? –

Své zpěvy dozpíval. Ó, ticho, pusto zeje

dnes v srdci pěvcově...

Jen tklivá vzpomínka se tiše duší chvěje,

jak tráva na rově – –

A dnes, noc vonná tak a čarovná a nyvá! –

Proč, pěvče, jsi tak něm? –

– Ó, pěj, chci láskou mřít! – To poupě tiše kývá

na keři růžovém.

A hrudí slavíčí se vzdulo citů moře – –

zpěv zapěl poslední.

– Pěj sladce, pěvče můj, pěj srdce ples i hoře,

pěj, než se rozední! –

A slavík zpíval svou, a růže sotva dýše...

Pak v trávu padl tich –

A na hruď zmrtvělou jak slzy padal tiše

déšť lístků růžových.