UMÍRAJÍCÍ VČELE.

Zde, ubožátko, ležíš v beznaději

a tenké tvoje nožky v smrtné křeči

hned zdvíhají, hned krčí se a chvějí;

to vše jen proto, že jsem z nebezpečí

tě vysvobodit chvátal, nevděčnice,

když zapletena v hustou pavučinu

jsi neměla již ani síly více,

bys k ráznému se odhodlala činu

a přetrhala pouta zkázonosná,

než smrt by tebe stihla neúprosná.

Jak těkala jsi ještě před hodinou

v svých družek sboru po květnaté mezi!

Teď ležíš tu a smrt už vidíš sinou,

co žihadlo tvé v mojí dlani vězí.

Jak rád bych zase pomohl ti, včelko,

a vrátil tobě tvoje žihadélko,

ač dobře vím, že znova v krátké době

bys bolest mně, smrt připravila sobě!

Jsi nevděčná jak plémě tvoje všaké,

jež do těla též dobrodinců vráží

své žihadlo – – – Než proč jen tuto káži?

My lidé přece nejsme lepší také – – –