UMÍRAJÍCÍ.

Krásné slunce, zlatě zacházíš,

Skvěle pouť denní svou dokonáváš,

Poslední blesky kol kolem házíš,

Zeleným luhům „dobrou noc!“ dáváš.

Stromy a květy v tvé záři se skvějí,

Háje a louky v tvém dechu se chvějí.

Nuž, dobrou noc i já ti poslední

Dávám – neuzřím světla už tvého,

Až prchne noc a se rozední,

Zář zbarví tvá – jen kříž hrobu mého,

A za hory slunce až opět zajde,

Již luna o mně pověsti nenajde!

Jako poutník z vlasti když se ubírá,

Ještě jednou kol se ohlédne,

Těžký bol mu prsa svírá,

Oko vlhne – tvář mu zbledne –

Nebyloť ve vlasti nikdy tak krásně –

Nesvítiloť nikdy slunce tak jasně!

Tak – černý ač hrob podemnou zívá

A zápach mi vane z hřbitovních houští:

V svět se má duše ouzkostně dívá

A vlast pozemskou neráda opouští!

Posledním strachem prsa se ouží,

Duch ještě jednou po světě zatouží,

Však už nadarmo, darmo se souží! –