UMÍRAJÍCÍ.

Kol poušť – věčný písek jen a nebe,

Nikde větev sokolům tvých očí,

Jenom tygr někdy, jak chtíč vraždy,

Divě z pustých ňader pouště skočí;

A jak dobrý citek v dáli jen

Pláče pramen, vedlé něhož palma

Stojí, ztracený co máje sen.

Pod tou palmou zmdlený poutník leží,

Jako jelen světem šírým štvaný;

Tiše leží pod klenutím stromu,

Krev mu prýští z krutých losů rány;

A jak boa na pijící laň

Číhá v hustém listí palmy stinné

Ke skoku již svinutá smrt naň.

Sem pojď, duše lidská, znáš-li čísti

Toto písmo hranaté a tvrdé,

Psané jako runy černé kletby

Na to čelo mramorové, hrdé,

Tuto báseň hrůzotajných ruk,

V nížto každý tah je bolné slovo

Zoufání a srdcežerných muk.

Jeť to písmo, před nímž zemstvo coufá,

Jehožto se lev a tygr lekne,

Před nímž každé žití tajnou hrůzou

Ohromeno koří se a měkne;

Onoť jesti mocný talisman,

Nešťastnému srdci rýčem muky

Do ubledlých tváří tvrdě psán.

Vítěznou, hle, obočí těch klenbu,

Z nížto bol jak poustevník teď hledí!

Hle, ty zraky, dříve blesky v bouři,

Teď jak omráčené orly sedí

V olověna oka dutinách,

A ta duma na tom čele mocném –

Marius v Karthagy ssutinách.

Hle, ty bledé líce, na nichž nehrá

Více žertů růžokřídlé bůže,

A ty vrásky hluboké, v něž jistě

Nesil osud májové své růže;

Každý rys je mukou zmrzlý smích,

Kostra ve poupěti zvadlých slastí,

Hady, v nichž se plazí bol neb hřích.

A to srdce nadšené a velké,

Ježto hrdě celý národ neslo,

Zde jen v skrovný stínek věčné poušti,

Kdež by mohlo tiše umřít, kleslo!

On krev za tisíce z ran svých lil,

A z nich nestojí zde ani jeden,

By mu oko mroucí zatlačil.

Siným rtem cos šepce, snad se modlí,

A pak křečovitě v ňádra sáhne

A z nich dlouhou kadeř zlatých vlasů

S rozstříleným praporem vytáhne.

Ach, to pole, kde ten prapor vlál,

A ty tváře růžounké a sladké,

Kol nichž tento zlatý kučer hrál!

Umlknul! – své oko v blankyt napne,

Snad že mroucím okem věčnost stíhá,

Jak v ní klesá žití sfinx; neb se mu

Otevírá všeho míra kníha,

Vzkřikne: Orle labutí! – tu naň

Vyskočí smrt z listí palmy stinné,

Jako boa na pijící laň.

Umřel! – A lev po své říši kráčí,

Pouště král, a z mocných útrob hřímá,

Na hrobníka pouště – Samum! – volá,

Jenž sen smrtonosný v písku dřímá;

Ten se vytýčí až v nebe strop,

Oblekne své pískovité roucho,

Zahalí vše v létavý svůj hrob.