Umírajícý k své duši

Božská jiskro z plamenu nebeského!

Zprosť, zprosť se toho těla smrtedlného;

Pohrdej strachem, ouzkostí, bolestí,

Teď máš svítězyt nad přirozeností,

Vykročiti z tohoto světa,

Vstoupiti do končin života.

Slyš, jak tebe volají Anjelové,

Poď milá sestro, poď k nám, hle kůrové!

Což to, že se víc neznám? – kormoutějí

Se mi smyslové, zrak hasne, zmizejí

Živlové, já více nedychám,

Duše má! to za smrt držet mám?

Země se vzdaluje, a již zacházý:

Vidím nebe otevřené; přicházý

Vstříc Serafíni s zpěvem: ach zapůjčte

Vašich mně křídel, semnou zčerstva leťte! –

O hrobe, kde jest tvé vítězství?

O smrti, kde tvé příkořenství?