Umírajicý osmnácté století.

Větříčkové! tíše vějte

Z bojovíšťat vlastenců.

Blaze, blaze jim! volejte

Sem do zbraně a věnců

V svatém dubí visycých,

S těmi se honosycých,

Kteříž pro vlast bojovali,

Ji až k smrti milovali.

Strůno! nim pohrdni zcela,

V němž k těm nevře uctivost,

V kterých láska k vlasti vřela

A hořela dychtivost

K zapuzení tyranství

Odbojného měšťanství,

Obhájivši svého Krále, –

Těm zvuč, struno! k věčné chvále!

Dube nepohnutedlný

Proti prudkým bouřkám stůj!

Cžech nepodmánitedlný

Má y v tobě obraz svůj.

Stál, svou hájiv svobodu,

Strašnou zahnal nehodu,

Kteráž ho podrobit chtěla,

Aby víc otroků měla.

O svobodo! zpěve sluchu,

Jehož neranila zlost!

Srdcy rozkoš! život duchu,

Jenž má vlastní mocy dost!

Od rozumu zplozená,

K čisté ctnosti zřízená,

Ty přemáháš slepé vášně,

Když bouřejí prostopášně.

O svobodo! dare drahý!

Tě nám upevnila krev,

Když se k nám hnal otrok nahý,

Jejž zapudil s Karlem Lev!

Tě zná ten syn Královský,

Maje smysl otcovský,

S udatnými tě zastával,

By Franc, Otec, nám tě dával!

Ty nejsy tam, kde tisýc hlav

Pro tvou bytnost hovoří,

Kde vždy padá vrchnosti stav,

A kde zákon se boří;

Kde panuje nemravnost

A nepráví má slavnost;

Kde poslouchá rozum vášně

A soužení vzeje strašně.

K těm neřestem není sveden

Tvým, svobodo! jménem Cžech.

Zdráv rozumem chce, by jeden

Ho zpravoval místo všech

Krmných rozkazatelů,

Bídy zastavatelů.

Tvou důstojnost zná pod Králem,

Tě sy hájí v štěstí stálém.

Pro tě chce být pod zákonem

K obecnému dobrému;

Mu poslušnost koná honem,

Otcy poddán jsa svému,

Jenž zákonem zpravuje,

Od vší bídy zbavuje.

Vděčný rád se chápá zbraně

A k své v Králi jde obraně.

Tak položil jsy památku

V stínu dubí svatého

Hodnou vítězného svátku,

S věncy krásně spiatého.

Tu má oltář pověsti,

Co rek umí dovesti,

Když různice vůkol bouří

A hrom bitvy na nich kouří,

Budiž vám nesmrtedlnost,

Hrdinové laskaví!

Srdečnější cytedlnost

Vás vděčností oslaví!

Vlast vám věnce uvíla,

Aby ctila se sýla

Synovského milování,

Hrdinského vykonání!

Mílo a ctné jest umírat,

Zem mateřská, pro tebe!

K slávě bránu sy otvírat,

To, vlast! žádáš y nebe:

Svou obstoupit korunu,

Svého Krále na trůnu,

A své bratry osvobodit

A jho těžké s přátel shodit.

Mílo a ctné jest dobývat,

Ne kraj krví skálený,

Ale pokoj, v němž přebývat

Žádá sy lid vzdálený,

Jako kdo jest na blízku,

Na vysosti a nízku;

Ctné jest, všem se obětovat,

Aby mohli se radovat.

Věku, ty umírajicý!

Zdvíhni hlavu skloněnou;

Zhledni na zežírajicý

Bídu od Cžech puzenou.

Ona jest tvůj plod smutný,

Ach! plod hrubě ukrutný!

Plod nemocné rozumnosti,

Kteráž nezná práva ctnosti!

Zdvíhni hlavu, pravdu vyřkni:

„Se nejmoudřejc chová Cžech!“

Do běžicých věků vzkříkni:

„Kýž víc není shonů těch!“

Zhasni oheň rozbroje,

Ať užíjem pokoje!

Ho náš Velký Otec hledá,

Že svých dětí hubit nedá.

Tak s radostí tě pohřbíme

V dějin připomenutí,

A památku položíme

Stíšenému pohnutí,

Pro velebnost Královu

Ctít udatnost Karlovu.

Též na tomto svatém kmenu

Chválu ryjem tvému jménu.

Umíraje požehnává:

„Jen Franc upokojí svět!

„S Karlem Jemu štěstí dává

Na budoucý řady let!

Otcy budou děkovat,

Že chtěl děti zachovat

Od nátisku ukrutného

Z nepřítele urputného!“

Budiž Mu nesmrtedlnost!

Budiž jeho dobrotě!

Nedejž Ho, Prozřetedlnost,

Tlačit válkám a psotě!

Jest z mocnářů Jediný

(Kdož byl, nebo jest jiný?)

Jenž tu oběť obětoval,

Aby pokoj všem daroval.

V Něm jest, v Něm Teutová věrnost

Od Habsburků zděděná.

Na Něj skládá se důvěrnost

Ne nadarmo uctěná!

Když ho v prácy lesť vidí,

Za kterouž se nestydí,

Mocný z Teutonského rodu,

Což chce? – o Vlast! – jen tvou škodu!

Pokoj míti, toť jest štěstí!

Ctnost jest doma ho chovat.

Vně podporou být neřestí,

Bratry v pouta ukovat,

To ctnost není Hermanna!*)

Ten rek bíje Tyrana;

Pro vlast vůkol do jha tříská,

Až se třese pejcha Ržímská.

Kam zmizeli ste časové

Teutonského jednání? –

Jsou na trůnu mudrcové

V nejjasnějším poznání?

Jed se v srdcých nekryje?

A lesť! jaký pád ryje? –

Orel hledí s vejšky na ní;

Letí, hájí se svou zbraní!

Franc s moudrostí nevidanou

Nepřátelům odpírá;

S srdnatostí neslýchanou

Hluk buřičů zavírá.

Když ho straší odbojný,

Stojí láskou důstojný.

Jsa podepřen na své děti

Otec, též chce smrt viděti.

Divá šla mímo něj tíše,

Noční obalená tmou,

Aby prchla zas tam spíše,

Odkud nesla černost svou,

Plná pletich nevěrných,

K zahubení čiperných,

Tu z pekelných skrejší vzatou,

Tu krvavou, jedovatou!

Jí pak se hledicý nebe,

Jako, Otče! ty smálo.

Mocnějc opatruje tebe,

Než zlosynům se zdálo.

Jdeš s věrnými do pole,

Jdeš bez mstivé nevole!

Jdeš všem pokoj dobývati,

Učíš Krále milovati!

Kterýž věk měl mírnějšího

Panovníka národů?

Kterýž viděl sylnějšího

Proti sýle podvodů?

Zbraň y podvod přemáhá,

Vysost vejšek vysáhá:

„Není krajin dobývatel!

Jest svých dětí zastavatel!“

O Ržíditelkyně světa,

Jenž podpíráš lidí vlas

A jim dloužíš, krátíš léta,

Nech ho dětem dlouhý čas,

Jozefova chovance!

Nech národům ochrance!

Jeho dej krásnému stromu,

Dej zrůst Lothárskému domu!

Co sy člověk činí zlého

Vojenskými oupady,

Ty zpravuješ, moc dobrého

Ty vyvodíš z té vady,

Kterouž on má v bytnosti,

Že nakloněn jest k zlosti.

Proto na tě jen hledíme,

Když břemeno to trpíme.

Ale můžeš ty utíšit

Prudký bojujicých proud.

Můžeš k radě všech přispíšit.

Vyřkni milosrdný soud:

„Ať hrom nezní válečný!

Lid nepadá statečný!

Ať krev drahá víc nestříká!

Buřič k řádům ať utíká!“

Skončiž ze všech stran vítězství

O to! skončiž krvavé!

A podmáňujicý peství,

Skončiž ho, to nepravé!

Tichý přiveď nový věk!

Nech k mocnářům letět vděk

Z srdce lidu zsouženého,

V bídě válek sníženého! –

Větříčkové! libě vějte

Z vojenského divadla,

A k národům všem volejte:

Teď hodina vypadla

Železného soužení!

Syťte jejich toužení

Po pořádku a pokoji!

Vějte: Konec jest rozbroji!

Tebe, dne nového věku

S tou radostí vítáme,

S kterouž zahnanému vsteku

Od svých hrdin zpíváme:

„Buď požehnán Francovi!

Buď zveleben Karlovi!“

Tíše svá rozprostři křidla

Větříčkové! nevějete?

Jaké tícho vás drží?...

Ach! na mne se nesmějete? –

Tichost! hrozýš průtrží?

Snad oblaků vzdálených?

Snad vod krví skálených

A všech břehů držitele

Chce blesk hubit skrz hřmitele? –

Jakáž hrůza mne obcházý?

Kterak mi zrak se kalí!

Srdce sylnějc ňadry házý

A z nich tesknost se valí! –

Kam se koliv ohlídám,

Jen nehody předzvídám.

Blížejí se nenadále;

Ach! jdou zas k nám dál a dále!

Již ve svršcých dub se třese;

Západ zdvihá černou noc.

Vichr zvuk válečný nese,

Slyším hřmíti prašnou moc:

„Válka není skončená!

Bída není zničená!“

Žeť pak musým prozpěvovat,

Jak Cžech bude zas bojovat.