Umírání.

Po celém dlouhém roce umírání

a hoře, zdlouhavého hynutí

já cítil jsem, jak strašnou perutí

smrt dotýká se těch tvých zlatých skrání.

A na tvé čelo bílé

stín její padal i v mé nitro spráhlé

a já jsem cítil náhle,

že s námi navždy loučíš se té chvíle.

Po celém dlouhém roce, kde jsme chvěli

se o tebe, že odešla bys nám –

ó na ten rok si v pláči vzpomínám

a v bolestech naň myslím osiřelý –

já na tvých očí lesku

tak podivném, na tvého dechu tíži

jsem poznal v hoři, stesku,

že darmo vše a že se konec blíží.

A najednou té chvíle v duchu prožil

jsem všecko to, co za rok stihlo nás,

a duší mojí táhla jako mráz

vzpomínka na otce, jenž mlčky složil

– je skoro chvíle tomu –

svou drahou hlavu... já si vzpomněl na vše,

jak jemu s bohem davše,

jsme tebe chorou odváděli domů...

A vzpomněl jsem si na ty dny a noci

u tvého lože, na každé z tvých slov,

jak nemocná jsi chtěla na hřbitov,

kde matička nám leží, k bratřím, otci,

jak půjdeme tam spolu

hned v první den, jak jenom budeš zdráva –

já slíbil ti, ač v bolu

a hrůze znal jsem, co tě očekává...

A pláč před tebou utajuje stěží

jsem vzpomněl si tvých strádání a běd,

tvé lásky k nám i těch tvých mladých let

i jak jsi dříve bývala tak svěží

a veselá... a nyní

tak ubohá, že sama nemáš zdání...

A Smrt se tiše sklání

nad čelo tvé, jež tmavým křídlem stíní...

Tu vzpomněl jsem si na svou báseň jednu,

již psal jsem tobě, zlaté dítě mé,

jak zase šťastni lesem půjdeme,

jak první fialku ti z trávy zvednu...

A zatím ani jednou

víc do lesa jsem nešel po tvém boku,

jen, smutek ve svém oku,

jsem hlídal tě, tak ubohou a bědnou...

A drásala mi srdce tvoje slova,

jež nazpaměť jsi znala z básně té,

že zas ti líčko růží rozkvete

a po dnech těžkých šťastni budem znova.

Tvé naděje a touhy,

tvá víra, že přec neumřeš tak mladá –

ó celý ten rok dlouhý

mně do duše jak výkřik hrůzy padá...

A usednuv si na tvé lože bílé

jsem cítil, jak se krátí tobě dech

a že z celého žití, ze dnů všech

ti zbývá už jen jedna malá chvíle...

Hruď sevřela se bolem

a pláč mne dusil... Tak jsi umírala:

tvá suchá ruka malá

cos hledala, zrak mlčky těkal kolem...

Já vzal jsem ruku tvou... a ruka zebe...

já hladil ji... a ruka umírá...

Tys bála se, že někdo otvírá,

a nechtěla jsi, aby viděl tebe

kdos cizí v loži...

A mne již neznáš, cos ti ducha stíní.

A úzkost tvá se množí:

„Ó slyšíte, že někdo chodí v síni...“

A drahé oko tvé, to něžné, vlídné

a laskavé, to zastírá se mhou,

chceš cosi říc’, leč rtové nemohou

a hubená tvá drahá ruka stydne

a tělo tvé se chvěje,

to vyhublé a ztýrané až běda...

Tvá ruka moji hledá,

cos cizího z tvých očí na mne zeje...

Posuňkem ruka ještě léku žádá,

ta ruka modravá a jako led

a se rtů tvých se chvěje naposled:

„Ó usnout... já bych usnula tak ráda...“

Poslední záblesk náhle

ti v očích vzplál a hořel malou chvíli

a zachroptění táhlé

ti v prsou rvalo poslední tvé síly.

Po celém dlouhém roce umírání

a hoře, zdlouhavého hynutí

Smrt mlčenlivá strašnou perutí

se tiše dotknula tvých zlatých skrání.

Tvé skráně mrazem zebou,

leč na rtech úsměv vlídný je a měkký...

Tak navždy, pro vše věky

jsi odešla, tak loučil jsem se s tebou...