Umírání.

Ve světla a temna věčném sporu

mrká jizba, hrob to dřevěný,

hodin starých, pradávného vzoru,

ozývá se tikot se stěny.

Zdrávasy v to nahrbená šepce

žena, klokoč řadíc ku klokoči,

pod lalochy chatrného čepce

tisíc vrásek, pláčem spuchlé oči...

„Matko, dusno, dusno tu až běda!

Otevři! Snad navštíví mne dech

jara vonný, motýl neposeda,

a zpěv hnízdy ověnčených střech.

Tady trámů učazených tíseň

drtí mne – ach pootevři trochu –

vlhkých zdí mne obestýlá plíseň –“

„„Nemluv, šetř se, ubohý můj hochu!““

„Aj co šetřit – život můj již v koncích –

ven chci, ven! Tam v stínu vrcholů

umříti chci na modravých zvoncích

v šumu lesním, ptačím šveholu. – –

Což mé ptáče? Utichlo snad v hoři?

Pusť je po mém skonu, ať mých trosky

okovů též jeho žalář zboří...“

„„Nehřeš, synu, nebuď černé vozky!““

„Ptáčku můj, jak sproštěn puchu, prachu

vazby dlouholeté, po chuti

v modru čistém, v červánkovém nachu

omočíš svých konce perutí,

usedneš snad, zapolítnuv v dáli

do vln vlasu, po nichž nesplnění

snové mí se často kolébali...“

„„Ach! to věčné vozů rachocení!““

„Matko, ne! – to není vřava všední –

slyš, to buben volá k útoku

děvy volnosti – jen popatř, vzhledni,

jak jí pěkně sedí po boku...

Pusť mne, matko! Tady umřít nechci – –

ven tam, ven; slyš bubnů rachot v dáli,

pušek hromy, jásot, koně řehcí – –“

„„Bože, synu! – smysly se mu kalí –!““

„Sem tu korouhev, ať okane mne

celého svým zlatým třepením –

u před, orle, perutě své temné

pod oblačním rozviň sklepením,

orle můj, ty myšlénko má svatá!

Bratří, u před bouřící co mraky!

V ruce palaš, v čele hvězda zlatá...“

„„Běda, vstává – ztrhané má zraky –““

A zdvih’ jinoch úsilím se divým

polou z lože, vznesl ruku v před,

ocelem jak by chtěl máchnout křivým;

zaplápolal zrak mu naposled,

jak by v dumy nejsmělejší žehu

pod kadeří, kdy v ní přílba trůní,

při praporu zlaté třísně šlechu

ve hruď bujnou, kdy hrom bitvy duní...

Zaplál na posled a zhasl náhle,

čelo sklonilo se na pelesť

hrdě vypjaté – rty ztichly zpráhlé –

na hruď klesla rozhalenou pěsť.

Schýlila se matka uchem bdělým

ku synu, zda rtové drazí dýší,

však jen hodin vetchých nad zemřelým

uslyšela tikot v děsné tíši.