UMLKNI, LOUTNO...

Umlkni, loutno! žalný strun tvých sten

nevzkřísí nám již dávné záblesk slávy!

Ten zhynul, v moři krve potopen,

a marně kletbou zní tvůj hlahol lkavý,

on světem nezahřmí – jen pláče v hrudi –

on blesků boží pomsty neprobudí!

V povzdechu jenom – a snad ani tam,

snad v ňadrech lidských zajde bez ohlasu,

jak bludná hvězda, k dálným končinám

jež spěje bez cíle, v nich hledá spásu –

vždyť v duši lidské je už místa málo,

by srdce v něm si tiše zaplakalo...

Vy stíny zašlé! K vám jsem zvrátil hled –

a zřel jen strast a bídu, dávné žaly,

pak v budoucnost: i tam jen sledy běd,

boj na život, a naděje kdes v dáli!

Umlkni, loutno, utlum nářek v hrudi,

on blesků boží pomsty neprobudí!