UMŘEL PAPEŽ...

Umřel papež. A co zvony zněly

se všech kostelů a se všech kaplí –

a co rozechvění vybíhali

římští lidé houfně na ulici –

vhrnuli se sluzi papežovi,

komorníci, kuchaři a kočí

a za nimi palácové stráže

a za nimi žebráci a děti,

pobudové, pěvci, mastičkáři,

jak co tábořilo v pestré směsi

kolem basiliky lateranské –

vhrnulo se v síně papežovy,

rvalo koberce a drahá roucha,

stříbro, zlato, peníze a skvosty,

vypáčilo skříně, bralo odtud

příbory a poháry a džbány,

do sklepů se hnalo, bralo víno,

z komor zásoby a v posled strhlo

samet s nábytku a rozbíjelo

oken skla i nábytek a všecko,

co se nedalo vzít, zloupit, odnést.

Jenom mrtvý papež ležel tiše.

Odraný mnich s asketickou tváří

nenávistně na ten rej se díval

a rty jízlivými poznamenal:

– Ten, jenž neměl, kam by hlavy sklonil,

aspoň takto napravovat ráčí

chyby svého zástupníka tady.

Jako pohan svatý otec hýřil,

jako křesťan chud je v chvíli smrti.

A já vidím, kterak v nebes bráně

andělové malou jehlu drží,

jejímž ouškem duše papežova

projít nemohla, neb obtěžkána

byla mamonem a statky světa.

Teď snad projde. Chud je svatý otec

jako já na příklad, mnich, jenž doufá,

že, jak shledne anděl v rajské bráně

duši jeho tenounkou a prostou,

jehly té jí ani nenastaví.