UMŘELA LUNA.

Nezvučí harfy v stromech zavěšené,

umlkly mladé hlasy v křovinách,

spadaly hrozny země zaslíbené

neslyšně jako ve pradávných snách.

Ulehl vítr uštvaný a slabý,

oněměl řeky rozjásaný chvat,

vybledly barvy, marně slunce vábí

je rozhořeti, do krvava vzplát.

Odlétly písně, usedly tam kdesi

na jiných pólech země truchlící,

a zapomněly touhou šumět lesy,

ze zahrad prchli sny a slavíci.

Umřela luna. Zvadly orchideje,

nejvyšší tóny klesly do hlubin,

tmy věčnost záhadná pod okny zeje,

a horou k nebi roste její stín.

Odešla z komnat divně krásná chvíle,

zhasíná v mlhách hvězda krvavá,

oblaky táhnou bez hluku a cíle,

a srdce zvonů bíti přestává.

Nesmírným tichem vzdech se jenom vrací

a ptá se, ptá, jak věčnost zatmělá,

a neodpoví nikdo. Vykrvácí

snad Slunce též, když Luna umřela.