Umrlce přísaha.

Skončen pohřeb, – a lid kráčí

Krokem volným ze hřbitova;

Tři pak z nich nejvíce pláčí:

Dva sirotci, jedna vdova.

A když přišli z chrámu Páně,

Ach! tu nastal nářek nový;

Po muži má dluh a daně

Vdova splácet sousedovi.

A byl soused člověk tuhý;

Sotva oči zamkla muži,

Již tu na ni přišel s dluhy,

A tak po tři dni ji súží.

Co kde měla na hotově,

Padlo všecko do nemoci;

Věřitel pak chudé vdově

Vyhrožuje práva mocí.

„K večerou-li do haléře

Celý dluh mu nezaplatím,

Pravil, že mi všecko sbéře,

Ba že snad i domek ztratím.

A předc na smrtelném loži

Můj mi pravil s potěšením,

Domek náš a naše zboží

Bez dluhů, a mým že jměním.“

Takto naříkala žena

V duše trapném nepohodlí;

Na to sklesla na kolena,

A se vroucně k Bohu modlí.

Přišel večer; v světle slabém

Zakmitával ohar svíce –

Viz, tu krutý soused s drábem

Z prudka vrazí do světnice.

A jak do světnice vrazí,

„Smilujte se nad ubohou!“

Vdova oupí, a se plazí

Žebrajecí u jich nohou.

Ale jako mramor chladné

Bylo sousedovo líce:

„„Zde jen moc a právo vládne;

Já chci svoje a nic více.““

„Ale na smrtelném loži

Můj mi jistil s potěšením,

Domek náš a naše zboží

Bez dluhů, a mým že jměním.“

„„Nuže, když tak jistil tobě““

V chechtu hříšném soused praví,

„„Nechať přijde a v té době

Odpřisáhne, že jsem lhavý!““

Jak to vyřkl, klapla klika...

A již mezi dveřmi čnělo

Jako socha – nebožtíka

Táhlé ve rubáši tělo.

Sklenné oko, bledé líce –

Tak tam stojí na tom prahu;

A dva prsty u pravice

Trčí k nebi na přísahu.

Soused jako stěna zbledl;

Hrůzu jeví jeho tahy;

A již běží, aby zvedl

Vdovu kleslou od podlahy.

Na to v hrozném duše zmatku

Kvapí s drábem ze světnice;

O dluzích však a jich splatku

Nezmínil se nikdy více.

Též se od té divné doby

Vydřiduch ten lépe choval,

A svých statků ze zásoby

Chudým štědře uděloval.

A když s tím se loučil světem,

K staré křivdy napravení

Vdově té a jejím dětem

Odporučil všecko jmění.