Umrlčí věnec.

Ha vojsko vrací se, ha vojsko je zde!

Ta zpráva kolem po městě jde.

Sličné dítky

Vonné kvítky

Vítězům sypou na cestu.

„O prchněte strasti a srdce se těš,

A vstříc ty milenko milenci spěš!

K lásky slasti

V lůno vlasti

Jaromír tvůj se v slávě vrátil!“

Takto slečinka čilá v spěchu dí,

V rytírstvo bojovné rychle letí.

V různé kráse

Kolébá se

Jí kadeř po sněžné šíji.

Letí děva v před i letí děva v zad,

Neví však o něm tu nižádný řad.

Ach tu jasné

Očko hasne,

Zdenka krásná co stín zbledne.

„Kdež ach Jaromíre, milý druhu dlíš?

V lokty milé své proč neletíš?

Či tvé kosti

V neznámosti,

V zemi dálné práchnivějí?

Kdož, ach, mi věnec teď k svadbě podá,

Když mi uprchla blahost jediná?

Služky věrné,

V roucho černé

Včil nevěstu oblékejte!“

Takto žalostně celý den lká;

Nastane noc – vše na lůžko se dá;

Bolné lkání,

Bědování

Slečninu plní komnatku.

Hučí jedenáctá, – slečna bdí

A lká potichmo a hořce slzí.

Sejček vyje,

Půlnoc bije,

Korouhvičky strašně vrznou.

Ha slyš, kdo po sínci tak pozdě to jde?

Krok hřmotný se blížiti jme:

V hrůzném třesku,

V modrém blesku

Dvéře od komnatky vzlítnou.

Ha tamto popatř, jak v blesku zvně,

Hu! brněná ruka hrůzně se pne,

A povděčně

Siré slečně

Věncem umrlčím pokývne.

Zbudíť z mdloby dívku valný ráz,

A v hrůze obejde ji chladný mráz.

Vínek zhledne,

K smrti zbledne;

Pak z ruky příšerné ho přijme.

A jak ho dosáhne, je divno jí,

Kol sebe práznou spoustu vidí:

Děvče věrné

V lůno černé

Mrákota věčná pojímá.