UMRTVENÍ

Dlouho je tomu, dlouho již:

V minulém některém žití,

Vyšel jsem v mrtvou noční tiš,

Vyšel jsem usláblý, chorý,

Tělo se chvělo zimničně,

Šel jsem jak omámen, zpilý.

Po cestě pusté v pustou pláň

Kráčel jsem ve větrů kvilu,

Šlehl mi chvílí do tváře

Drobný déšť svadlého listí,

Stuchlá mě vůně ovála,

Cítil jsem plíseň jak hrobů.

A šel jsem stále dál a dál,

V údolí vešel jsem mrtvé,

Nahoře vichr stromy rval,

Dole se nehnul ni lístek,

Nahoře pohnul křídly pták,

Dole se nehnulo stéblo.

A šlo to stále hloub a hloub,

Smutněji temněly stráně,

Mizely tvary znenáhla,

Černo jen topilo zrak,

Černo a černo bez konce,

Nehnuté, dusivé černo.

Ztratil se prostor, zmizel čas,

Bylo jen jediné: mrtvo!

Vymizel pohyb, zhasl ruch,

Život se proměnil v mrtvo! –

Hmota a duch jak pomísen –

Všechno se ztratilo v mrákotný sen,

Kolem jen mrtvo a mrtvo...

Moře kvil! Stanu: Sluchu klam!

Kolem je mrtvo a mrtvo!...

Ztajený pláč a náhlý vzdech?

Všechno je mrtvo a mrtvo!

Výkřik by stačil zahnat vše,

Hrdlo však němo a němo...

A cítím v posléz: nejdu již,

Utkvěl jsem nehybně prostřed,

V černu a tichu pevně tkvím,

Vykročit chtěl bych, však marně!

Cítím, že částí Mrtva jsem,

Atóm a prach a nic více!

Chtěl bych vším otřást, pohnouti,

Chtěl bych tu vykřiknout náhle,

Chtěl bych si prudce zavzlyknout

Všechno, jen ne toto mrtvo!

Marno! Jak příkrov umrlčí

Všechno mě dusí a svírá.

A teď se zdá mi znenáhla,

Bytost že moje se dělí,

Umdlená část že odchází,

Jako když lampy svit hasne,

Lampy, jež dlouho hořela,

A teď se zsinalá šeří...

Konec? Nic více necítím!

Bylo? Ach, to nevím více!

Bude? To mne již nesvírá!

Mrtvo je, mrtvo již všechno!

Pouhou jsem částí Mrtva jen,

Splynulý v těžký všeho sen,

Atóm a prach a nic více!