UMUČENÍ SV. PETRA.

Stál za vesnicí. Čtyři staré lípy

jej skrývaly před slunečními šípy.

A celá Lhota poctivě ho dbala,

což právem jeho, rok co rok mu dala,

plášť na modro a sukni do červena,

líc v růžovo a kštice postříbřena

i klíče pozlaceny – k jeho svátku

jej vždycky dali takto do pořádku.

O svátku pak se s procesím tam brali,

občanstvo pělo, muzikanti hráli.

A světec, zdá se, uznale vše brával

a díků důkazy svým Lhotským dával:

déšť chtěli mít – a možno-li to bylo –

tu na Lhotu se jako z konve lilo;

a sucho chtěli – bylo-li to možná –

Saharu takřka měla Lhota zbožná.

Až nastalo – a dávno tomu není –

i světcovo i Lhoty utrpení.

O deštík ždali – spadlo krupobití,

to začlo Lhotským trochu hlavou jíti.

Pak prosili – snad záchrana tu ještě –

o trochu sucha – začly hrozné deště.

A Lhotští stáli nad loužemi v poli –

kde vezmou daně, jak žít život holý!

Tu ozval hlas se Čápa pudivětra:

Tak sousedé, zde máte svého Petra!

Dva zlaté ročně, ješita ta stará,

však o počasí se nám nepostará!

Já pravím: K němu! – Šli, a svatý stojí

tu pod lípami v čerstvé kráse svojí.

Plášť modrý, sukně jako mák do červena,

líc růžová a kštice postříbřena

i klíče září – stálo to dva zlatý!

A takto odvděčil se Petr svatý!

A usmívá se ještě škodolibě,

jak žert by viděl v nelidské své chybě!

– A ty jsi pěkný svatý! – Hanba na tě! –

– A smát se nemusíš nám jedovatě! –

– Jsi falešník! – Tvá hanba v písmě psána,

však víme, jak jsi zradil Krista pána! –

– Židovský žide! – Pak se člověk diví:

vždy prolhaný a nikdy spolehlivý!

– Ty žide, žide! – Lidé, krista pána,

vždyť neznali jste, co to za krajana! –

– Ty ohavo! – Ty smrade! – Lidé vizte,

jak směje se nám! – Směje, to je jisté!

Tak láli mu, tak dostali se v ráži,

až soused Čáp jej v posled k zemi sráží.

Tu leží. Zmazán, klíče uraženy,

a nad ním běsní houfec rozzuřený.

Oh, svatý Petře, dál ti lají, bijí,

kopají, šlapou, do lící ti plijí.

A v posled na hranici tebe dají

a zapálí a stále proklínají.

Tak trpěl, skonal svatý Petr v Lhotě –

jediné věrné vypsání hle totě.

Leč ptát se v Lhotě po tom není radno,

jsouť Lhotští chytlaví a zuří snadno.

Ba, zdá se, svědomí že těchto lidí

se za katanství ono do dnes stydí.

Pod lípy byla nová socha dána;

leč krajana a z Nepomuku Jana.