Únava

Tak pluji, pluji den co den

v tom nekonečném moři

a hledím, hledím unaven,

jak loď se vlnou noří,

a hledím, hledím v dálavu,

zda neuzřím kdes přístavu,

zda někde maják hoří.

A tisíckrát jsem myslil už,

když řvali bílí oři:

Och, plavče, bloude, tuž se, tuž;

jeť tajemná hloub v moři

a v tisíc kusů loďku kdes

roztříští zrádný skály tes –

a bude konec hoři.

Však stokrát sklán, vždy zas jsem vstal

a dál se plavil v moři. –

Och, jekem vln a děsem skal

mne moře nepokoří:

přes bílé, vzdmuté peřeje

vždy silou nové naděje

vstříc plul jsem nové zoři...

Tak pluji, pluji den co den

v tom nekonečném moři

a za svůj sen a za svůj sen

s bílými rvu se oři...

Však cítím, cítím: Přece jen

jsem unaven, jsem unaven –

a daleko je k zoři!

Och, třeba-li, dál budu stát

a rvát se s draky v moři –

však znaven jsem a chce se spát

a oddechnout si v hoři...

A hledím, hledím v dálavu,

zda neuzřím kdes přístavu,

kde plavcům maják hoří...