ÚNAVA

Do své touhy položil jsem tvé tělo zcela bílé a nahé,

Liliji monotónní do koketního Triatlonu svých snů...

Tehdy aroma uschlých čajových růží zavonělo náhle do našich duší,

A naše smutky zvolna bledly jak barvy vzdáleného obzoru...

Tvá duše se sklonila k mé a za večera onoho

Pohleděla v mé oči tak tiše, pohledem ztlumeným

A. řekla mi slovo: prosbu, pro niž se dosud chvěju,

Jak pod úderem srdce zadumaný zvon...

A pak se roztrhly duše naše jak vlákna pavučin...

A teď, po dnech odchodu, kdy v cizích pažích

Leží tvé tělo, kdy cizí ústa tebe líbají,

Opakuji to slovo lítostivě a tiše své duši,

V dnech zemdlených, v dnech, jež zmírají spleenem,

Pro melancholickou vzpomínku vášně, jež zemřela spleenem...