UNDA MARIS.

Sám sním v pochmurném chrámu, v klín klada již Vidění Jana.

Na lodi nezdolný bok vod příboje hrnou se s hněvem,

dmou se a ječí a hučí a duní a lámou se s řevem –

ze hlubin propastných vírů hřbet bouří je Leviathana.

Po stěžni s mraků sjel blesk, k hromu úderu peklem plana.

Oči mi plní dým, čpí prostory sírou a dřevem,

s praskotem padají ráhna, v troud doutnají hořící lana,

hučí úzkostí zvon, tmou tone a umlká hrana –

Na skalí nesená útes, loď strnula pod záchvěvem.

Hrůzou mi oněměl ston, co v skonu chtěl úpěti muku.

Anděla Thegri se štít v tom zableskl po brázdách vodních,

o krunýř zmoka hřmí meč. Bych na plno neroztroskal,

příšeru spoutal a zamknul v sluj rmutnou do hlubin spodních.

S temena Golgoty v tichnoucím přívalu, jeku a huku

– zlomenou násilou proudy zde marně se vzpírají do skal –

do vraku k záchraně vstříc svou Kristus mi podává ruku.