Undina.

Na vlnách laguny pluješ, podivné písně to zpíváš,

podivná blouznění Ofelií věnčených samým kvítím –

tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy,

podivná Undino-ženo.

Na jaké laguně pluješ, jaké pak písně to zpíváš,

jaká to blouznění vedeš v podivném kouzlu Své duše –

já nevím a nikdo neví, jen jedno cítíme všichni:

Ty's krásná, Undino-ženo.

Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony,

vůně Tvé bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin,

podivné smíchy Tvé bolí, krutě Tvé bolesti dojmou –

Ty's věcná, Undino-ženo.

Duše Tvá krajinou krásnou spatřenou před mnoha věky,

která nám utkvěla čarodějně závratným sněním v duši –

kdo nás rozčaruje, kdo nás odčaruje, podivná sestro vody,

ah krutá Undino-ženo?

Kdo tuší Tvé tajemství, hyne, jsi dál, čím přichází blíže,

Jsi zvěčněním záření kosmu, hledání modrého květu,

narkosy rozlehlých nocí a kolébání moří,

Ty něžná Undino-ženo!

Viděl jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůní,

Tvou duši, Tvou vůni, vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem,

ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys' mi udělala:

Tvou neurčitou bytost, vůni tvé kouzelné duše,

jak kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel,

má duše Tvé duši tak cizí,

a přece zase tak blízká,

podivná Undino-ženo,

milovat musí věčně!