Únor.

Zima sněhy mete, vítr hvízdá venku,

v poli keř se krčí, v lese vzdychá peň;

suché klestí snáší chuďas do přístěnku,

aby za večera kladl na oheň;

prací překonaný zkřehlé údy hřeje,

v zadumané hlavě dávné spřádá děje,

jak Hus v ohni zemřel smolném na oddenku,

a zášť popel vrhla v Rýnu prohlubeň.

Dumá, hlavu kloní, nové klade kusy

na oharky žhavé, nejsmolnější všech,

obnažuje nohu; aspoň jednou zkusí,

upoutá-li mužně prsou chabý vzdech;

statnějším-li bude rolník nežli páni

v praskajících ohňů náhlém vzplápolání...

Žár nechť svaly šlehá, kouř nechť prsa dusí,

nedbá chuďas, zvídá, Čechem-li je Čech.