ÚNOR

Jak hučí únor jako vzteklý úl,

který se pominul svou jarní žízní.

Šat zimy rozerval, leč dosud nerozdul

cár mraku, kterým bledé slunce trýzní,

jen cloumá závojem, milenec příliš prudký,

a pije hltavě úsměvů chorých zář,

ty krátké záblesky a dlouhé smutky,

jak zatmívá se znásilněná tvář.

Ne, líbat neumí a lásku nezná,

mučil se příliš v nocích lednových,

kdy hladový a vystydlý a tich

těšil se příliš na polibky března,

na plodné pláče dešťů dubnových,

vzlykajících už v kasematách zimy

svůj sen dnů květnových, který se líh’

v žalářích zim za ploty ostnatými.