ÚNOR

Ve světě, v duši je špinavo,

obloha šedá a nízká,

a tak vše tlačí bolestně,

po slunci tak se stýská.

Však jde již vůně z hnědých hrud,

taková prostá a řídká;

a bláto – jak by vystříknout

mělo již na holá lýtka.

Bude to brzo? Zavoní

fialky v mládnoucím křoví?

A jakou pověsť zmatenou

jednoho rána kos poví?

Že prý má brzy kypět vše

jak v rušném karnevale,

že křídlatit a nadnášet

se bude vše jak v bále?

Že pokvete i brambora,

jež dosud v sklepě hnije,

a každý pahýl na chvilku

pln bude fantasie? – –

Toť starý žert a průzračný,

v tom tajnost žádná není –

vždyť zatřepetá křídélky

i chrobák, když se žení. –