ÚNOR.

Kdo ticho miluješ a samotu

a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí

nasloucháš rytmu života,

zda někdy neslyšíš

hlas hlubin?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.

Mlčení země bolí.

Však dole

tep srdce chvěje se a skrytý pramen z temnot

dere se k světlu.

A píseň mladých vod

tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,

že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.