ÚNOROVÝ DEN

Je smutno tu a mlžno. Nad labským splavem stojím.

Most v dálce stínem je, les mhavou záclonou.

Svist větru. Řeky pláč. A v tomto nářku dvojím

kry jedna po druhé po jezu dolů jdou.

Strom černý bez listů, svah bez zeleně, zvadlý.

Led v kusích u břehu zbyl ještě tu a tam.

Mhy šedé závoje až k střechám domů spadly,

a teď jak by v mé srdce je vnést chtěl větru van.

Ah, stát tu s tebou! Stát a do mlhy se dívat,

kry v letu sledovat, jak mizí vírů v důl!

chlad cítit kolem kol, však teplem rozechvívat

se tam, kde loket tvůj by na mém spočinul!

Tvých očí střežit hled, tvé černé, jemné vlasy

zřít ve šíj spadat ti, zlým větrem nesené...

Pak únor zmizel by; pod kouzlem tvojí krásy

by půvab v sobě měl dnů slunné jeseně.