ÚNOROVÝ DEN.

Dnes v únoru má hlava chýlí

se do dlaní, a žal v ní tkví,

řad pinií sníh zakryl bílý

i tu v mém smutném vyhnanství,

chlad marných vichrů od Gardola

z mé duše upomínky volá,

stesk o mé sny se ovíjí,

park před okny už tmí se mými,

nad keři jeho ztemnělými

se chvěje pýcha pinií.

Na latích jak by mřela réva

dnes v únorový chladný den,

na větru, který neumdlévá

a znova buší do oken,

a jenž i tady na pavlači

pár zvadlých stvolů v květináči

zas chytá do svých úderů –

až k moři někam zaletuje,

a roveretské čechrá thuje,

ten mrazný posel severu.

A chvíle je, kdy zalit šerem

je opět rozčeřený vzduch,

kdy v bílou dálku za Brenerem

vždy zalétá můj teskný duch

přes hradby hor, skal zasněžených

a úvozy cest rozjezděných,

přes opuštěné hřbitovy,

jež kouzlí z rozpálených skrání

běl zasněžených, pustých plání

a ztemnělý les jedlový.

Já cítím v snech svých vůni jeho,

vran jeho slyším teskný hlas –

do toho lesa vzdáleného

já nepřišel už dlouhý čas –

a dobře vím, že v mlžné dáli

on ztopený v svit namodralý,

jenž v jeho hloubi shasíná – –

ó, dobře vím, že v tuto chvíli

po větru, který v jih sem kvílí,

mi vzkazuje, že vzpomíná! –