Unos.

„Panoši, sedlo na oře,

Ať hradu těsna zbydu,

Chci ven, a pryč, ať v prostoře

Mým prsům najdu klidu!“

To káže Lubor v spěšení

Pln ouzkostí, pln tušení;

I žralotě cos jeho

Co vraha potajného.

A hned, až jiskry pršely,

Jel dolů s hradu pády;

A než se oči ozřely –

Hle! služka Líbky tady!

Ha! bohatýr se zarazil,

Co Třas by jej byl obrazil;

A mráz prolil mu žíly,

I pozbyl všechny síly.

„Bůh s vámi, čackým jinochem,

Klid vám a štěstí mnohé!

Já vyslána posledně sem

Od slečny, od ubohé!

Tatam jest ruka Líbina,

Již Bezduchovi z Němína

Ji, všem na podivění,

Dal otec v přísažení.“

„Hu! vraždu, meč a kopí! – klel –

Jen k Luboru se blíži,

Tě vmeci v sklepy, do pekel,

Kde ještěři se plíží,

Dnem nocí já neustanu,

Až mečem mým ho proklanu,

I srdce mu vytrhnu,

A za tebou je vrhnu.“

„Teď upí chotě v komoře,

A pláč a lkání vede,

A v želu ždá, až ze hoře

Ji sama smrt vyvede.

Ach, Bůh se brzy smiluje –

Anť k ulevě se schyluje –

Až zvoniť uslyšíte,

Co znamená to, víte.

Jdi, zvěstuj mé umučení,

Tak uslzena štkala –

Nes poslední pozdravení,

Jež nyní mu sem dala!

Jdi s Bohem! tento prstýnek,

Ten vyšívaný řemínek,

By ještě chtěl přijíti,

A v paměti mne míti!“

To v ucho jeho jako hrom,

Ty hrozné zprávy zněly;

A skály, hory mizly v lom,

A smyslové míjeli.

Než náhle jako vichrové,

Kdy sloupy vzválí prachové,

Jej odvaha pojala,

Mu srdce lvové dala.

„O děka tobě, děka ti!

Ty služko věrnomilá!

Kéž Bůh sám tobě odplatí,

Že tos mi oznámila.

S potěšením a honem jdi!

Leť honem zpět a slečně di:

I poutu tisíceru

Že Líbu svou vyderu.

S potěšením a honem leť,

Leť honem, nechtěj dlíti!

Ha! obrům padna v seč a mleť

Ji chtěl bych vydobýti.

Rci: o hvězdnaté půlnoci

An před oknem tam býti chci:

Ať dobře mi se děje!

Ať věčně se mnou zle je!“

I zvedla se a letěla

Co šíp ta dívka věrná.

Teď oddechna třel se čela

A s oka mračna černá.

Pak oře sem tam proháněl,

Že pot a pěny vyháněl,

Až smyslil posléz rady

A vše podnikl pády.

Tu trubka zavzní s pavlače

A s věží hradu jeho,

A přes hájiny přiskáče

Pluk hrabstva zbrojeného.

On zvlášť každého zavítá,

A v ucho cos mu našpitá –

„Ej! nuže, vzhůru stůjte,

Mé trubky pozorujte.“ –

Když hory, doly v hlubokém

Se černu pohřížely,

A lampy v Hradě Vysokém

Již byly dohořely,

A všecko tvrdém ve spaní,

Jen slečna v strašném čekání,

U velké touze bděla,

A Bora v mysli měla.

Aj slyš! tich hlásek líbezen,

Tu vzlítne do komnáty:

„He, Líbko, Líbko! již zde jsem,

Jen hbitě na se šaty!

Tvůj Lubor jsem, jen pospěchej,

Jen chvatně, nic se nelekej,

Hle! řebřík tebe svede,

A kůň můj dobře jede.“

„Ach ne, kochánku, nikoli!

Mlč, prosím pro vše ctnosti!

By sami dva jsme odjeli,

Toť po mé poctivosti!

To jedinké políbení

Buď poslední nám skusení,

Než svadne usto němé

A my se rozejdeme.“ –

„Ha dítě! na mou počestnost

Zem můžeš založiti.

Přisámbůh! tělo, poctivost

Mi směle usvěřiti.

Kvapem k mé máti jedeme,

Tam svátostí se vížeme,

Poď, poď, co bát se není,

Jen v Bůh a mne spolehni!“

„Můj otec! – Běda! vládyka! –

Tak hrdý z rodu ctného! –

Ach, ustaň! ustaň! uleká

Se dcera hněvu jeho!

Dnem nocí on neustane,

Až mečem tebe proklane,

I srdce ti vytrhne,

A přede mne je vrhne.“ –

„Ha, dítě! jen než sedneme,

Pak nemám žádné péče. –

Pak světem jisti jedeme,

O, nedli, noc uteče.

Slyš, Líbko, slyš! – Co hnulo se?

Pro Bůh! kéž jsme již na lese!

O poď! poď; má noc uši,

Sic pojdem s tělem s duší.“

A slečna v strachu – stojí, – dlí –

Tělem jí hrůza lila. –

On pojme rámě labutí,

A mžikem dole byla.

Ach! jaká srdce, lepoty,

A strast a slast, nejistoty,

Teď hvězdy s nebes dálí

Pozorně ozíraly.

Svou Líbku zvolna vyšvihnuv

Posadil na poláka;

Sám trubku kol se ovinuv

Vyvskočil na daňáka.

Poháňka hnala běloně,

Za ní ostruha černoně,

A Vysokého Hradu

Pozůstavili vzadu.

Ach, tenké půlnoc ucho má,

A všecko vyslyšela,

Na blízkém loži zbuzená

Pěstounka slečny bděla.

Ta hnána lakem po zlatě,

Hned vyskočí jak z oprátě,

By pánu vyzradila,

Co noc ta učinila.

„Alou, alou! spí vládyka?

Ven z hradu! nechte lůže!

Slečinka Líba utíká,

Pryč prchá k hanbě, k hrůze!

Již cválá Lubor z Oruže

S ní po dolu a po luze.

Nů, nů, nesmíte dlíti,

Jeť co jich zdohoniti.“

Co blesk hned zhůru, venku je,

I braní hned oděný,

A síní, dvorem burcuje,

Až všecken lid zbuzený,

„Ven Bezduchu! můj synu, ven!

Na kůň! a meč a kopí vem!

Choť tobě unesená,

Pryč, pryč, ať dostížena!“

Dvé k svitu již klopotalo,

Slyš: hluboké volání –

A slyš! – na blízce hřímalo

Již koňské dupotání.

„Pr!“ divě Zducha přijechá,

Ba daleko svých zanechá,

A větrem kopí švikne,

Že hrůzou Líbka zkříkne.

„Stůj! stůj! ty zectilupiči

S tvým lupem prázdným ctnoty,

Tu zkus na mém se na meči,

Pak unášej zas chotí.

Stůj záletnice běhlá, stůj!

Ať snoubí si tě lotr tvůj

Na lože pokrvené

A hanbou přioděné!“

„Ha, lež jest, na mou čest! ta řeč,

U Boha a u víře!

Sstup dolů! sem, ať tento meč

Tě učí v řeči míře. –

Drž, Líbko, podrž černoně!

Sem, dolů! hrubo s šedoně! –

Sem dolů, sstup mrchavu,

Ať naučím tě mravu!“

Ach! leky Líbku stískaly

A ůzkosti a péče,

An v zoře zhůru blýskaly

Dva damascenské meče!

Tu břink a sek, a třesk a hek

Na vůkol ohlas ze sna lek,

A dupem jejich paty

Zevzněl i les i traty.

Co peruň srazil Borův meč

Netesaného k zemi.

Rek Líbčin zdráv podstoupil seč,

A Zducha věčně němý. –

Teď, běda! běda, nebesa!

Tam hrůzonosný od lesa

Dusot a cvál se žene –

Lidi pozůstavené. –

Trara! Trara! zní přes luhy

Tu trubka Oružského,

A hle horem ze zálohy

Hop, hop voje zbrojného. –

„Teď vládo, stůj, a slovo slyš!

Tam vzhlédni! nicli nevidíš?

Ti v sráz se hotovují,

A mžiku pozorují.

Ha stůj! a slova poslechni,

Ať neželíš té chyby!

Mně dávno Líbka, já zas jí

Sem srdce dal a sliby.

Chceš srdcí těchto trhati,

Má o mstu k Bohu volati

Jich krev, jich hořká muka?

Ej! tu můj meč i ruka!

Však zdrž, pro Bůh, se! kleji tě!

Nežby to politoval.

Vzdy ve cti sem a v čistotě

Tu slečnu jen miloval.

Dej otče! – dej mi Líbiny! –

Bůh přál mi zlata, zeminy,

Můj rod a rekosláva,

Chvalbůh! je všemu práva.“

Ach! Líbce plné ouzkostí

Co smrti zbledly tváře,

Vřel vláda celý pod zlostí,

Rděl se co výhně záře.

A Líbka padnouc na zemi

Tu pláče, prosí slzemi,

A sněžné ruce vine,

Ach! zlost ho nepomine.

„Ach, otče! vizte s lítostí

Tu u noh vlastní dítě!

I vám Bůh viny odpustí,

Když vy nám odpustíte!

Můj otče! věřte, nebyla

Bych v outěk ten se pustila,

Než Bezduchovy ruky

Sem bála se co muky.

Tak často jste mne na klíně,

Na rukou kolíbával!

Tak často mi: Mé jedíně!

Má potěcho! říkával.

O otče! otče! pomněte!

Ach, dítěte se ujměte,

Jenž nezná štěstí jiné,

Sic najednou s ním zhyne.“

Pryč vládyka se otočí;

Nezdáť se míti sluchu.

Něm tře si bradu, pokročí,

A hloubně vzeje vzduchu.

Tu srdce bol i oko jal,

Než pých tok slzí stavoval:

Neb otcovsky kdo slzí,

Tím bohatýři zhrzí.

Již bouř a hněv byl pominul,

Cit rodiče se prolil.

Tok jasný slzí vyplynul,

A hrdé oči polil. –

Své dítě vznese v objetí,

Dá srdce citům obětí,

A v bolu plném slasti

Pozapomene strasti.

„Nužť odpusť Bůh mi vinu mú,

I jáť odpouštím tobě!

A přijmi lásku otcovu,

Ji přijmi zase vnově!

Tak Bůh ať k tomu štěstí dá!

– Teď na Bora se ohlédá –

Nu, má být Líbka tvoje

I požehnání moje.

Poď! vezmi ji, a buď můj syn,

I já tvým otcem budu!

Jest odpuštěn ti všechen čin,

A zapomněl sem trudu.

S tvým otcem v odporu sem stál,

An, zášť na srdci, zle mi přál,

Chtě dohnati mne k zhynu;

Mu lál sem ještě v synu.

Můj synu, zprav to všecko zas,

Zprav na mně a mé robě,

Ať vzejde potěšný nám čas,

Ať náhradu mám v tobě.

Tak žehnejž, anto vidí nás,

Až do posleda rodu vás!

Nuž! prsteny si dejte!

Mé vlasti blahodějte!“