Únos.

Slunce kleslo, rdí se nebe,

sšeřuje se hrad,

z něho ven se děva krade

mezi růže v tichý sad.

Tam v besídce svislolisté

junem přivítána,

jenž na smělá prsa tiskne

dceru svého pána.

Zvonků modré kalichy,

hvězdice ve výši,

ty jen vidí lásku jich,

stesky lásky slyší:

„Tebe jiný? Tebe, moje všechno?

Jiný měl by spanilé tvé tělo

nekochanou rukou obejímat?

Jiný hrdé tvoje čelo,

tvojich očí nevinu,

tvoje líce, tvoje rety

v divé vášně výplynu

přivinouti na ret kletý?“

„„Běda! Musí, musí se to státi,

než se dvakrát slunce vrátí,

budu v plných číší znění,

v hostů rozjařených pění

věčně marnou touhu lkáti.““

„U Boha! to nebudeš!

Slyšíš, jak můj vraník řehce?

Nuže, naň! – Tam všechno spí,

v čiré noci ujdem’ lehce!“

„„Co to mluvíš? Lásku otcovu

mám já takto oklamati? –

V hanbu jíti, svému domovu

věčně, věčně s Bohem dáti?““

„Zda to láska, dceru jedinou

zasnoubiti nemilému? –

Tento hrad, ten každou štěrbinou