ÚPADEK.

Když měsíc svítá nad obzorem,

vycházím v hlučný lidstva vír,

cinkaje mečem vyzývavě –

poslední dobrý kavalír.

Má dáma, jejíž nosím barvy

(to ještě staré lásky sen),

již dávno bloudí ulicemi

s lascivním smíchem lehkých žen.

A v póse ctihodného granda

pnu pohrdavě sešlou skráň,

v pochybné krčmě k nočním rvačkám

svou starobylou tase zbraň.

A pozdě když se vracím domů,

obvyklý úsměv na líci,

na jednu ženu vzpomínám si,

jež bloudí kdesi ulicí...