ÚPADEK RODU. (I.)

Dech června zlatý chvěje se v tom v údolu,

jímž silnice se vine s řadou topolů:

po jedné straně pryskyřnaté lesy

se táhnou daleko až v šero modravé,

na svahu mírném, ve šťavnaté směsi,

zřít lány obilí, luk pruhy žlutavé.

A prostřed doliny – v trav hebkém klínu –

při pěnivém a skotačivém potoku,

se bělá zámeček ve stromu stínu

jak idylla ve graciesním rokoku.

Před zámku průčelím dlí na terrase

dvě dívky teď. – Ta jedna, v temné vlasy

květ růže čajové jež zatknula si,

má oči velké, hluboké a snivé,

i připomíná ve své cudné kráse

obrazy mistra Maxe zádumčivé;

ta druhá, plna veselosti živé,

jak vlasťovička z jara štěbetá,

jí chvilka mlčení hned zdá se dlouhou,

zrak její srší jen tou žhavou touhou

„pít z číše žití“ – jak dí poeta;

o dálných lázních blouzní nedočkavě,

jí Ostende a moře šumí v hlavě,

na pestrý život tam se těší jako dítě

a tajně chystá již své koketnosti sítě,

jež rozhodí v tom hlučném světa víru,

k závisti sokyň, v davu kavalírů.

Tak čilá Irma. Ale vážná Eva praví:

„Mě život zde, v zámečku našem také baví,

já ráda s knihou v ruce vyjdu k lesu,

tam sednu na lavičku v květném vřesu,

a ráda zřím sem do našeho kraje,

jak obilí se v poli vlní, zraje,

mně dostačí ta naše česká příroda,

ten zvonku modrý květ, ta bílá jahoda.

A ještě blíž by přilnul k hroudě té můj cit,

kdyby zde hospodařil správce náš – ne Žid...

ne pachtýř Žid, jenž z nás se obohatí...

Což nevidíš, jak statek se nám tratí?...“

Ji Irma přerušila smíchem zvonivým:

„Ach, prosím tě – mně ušetři teď, strachem svým

ty vidíš všechno černě; shoď těch strastí tíž,

sic na konec mi celou radosť pokazíš!

Nu, chceš-li, zůstaň si v tom našem hnízdě sama, –

leč já chci žít – do mořských lázní jedu s mama...“

V tom na terrase matčin hlas se ozval vlídně:

„Slyšíte? – Od Karlouše přišlo psaní z Vídně,“

a rukou třesoucí a v láskyplném chvatu

vyňala paní dopis z kapsy černých šatů,

jej znovu přelétla svým zrakem nadšeně,

jak dítě své by zřela v každé písmeně.

„Když peněz potřebí, tu, šelma, umí psát!“

zas paní stará děla: „nechť si! ať jen užívá!

Je u dragonů poručíkem a je mlád,

rád sobě popije a s druhy zazpívá;

však nemám strachu; zmoudří také časem

a krev mu schladne s prvým šedým vlasem.

Já mladou dovedla být též... Co zlatých chvil

v mé duši dosud teplem jara hřeje!

Já rozpustilá byla též... v krvi mých žil,

ó, krůpěj krve pařížské se chvěje!

Tož Karel, Irma povahu svou dědí po mně,

leč Eva po otci je trochu zádumčivá, –

ach, záhy zemřel nám – zábav se straní skromně,

spíš k hospodářství dohlédne a k prácem v domě,

má citu přebytek a ráda čte i zpívá.“

Po chvilce hraběnka směr jiný řeči dala,

na ten a onen neduh zas si stěžovala

a povzdychla: „Já bych tu zašla v nudě, hoři,

tak žiju sama, zábavy tu není,

a mému tělu třeba osvěžení...

Ó, děti, nevíte, jak toužím k moři – k moři!“

Tu Irmě úsměv slasti zachvěl krásným rtem,

jak děcko, když zří hračku, zatleskala v dlaně;

jen Eva smutných očí vlhkým pohledem

do lánů polí dívala se zadumaně.