ÚPADEK RODU. (II.)

To jitro! teplou vůní z lesa hřálo,

rosnými démanty a zlatem plálo

a znělo harmonií záře barev, snů,

jež k nebi stoupala se zpěvem skřivanů.

Na lavičku, jež lesa na pokraji

do houštin lískových se skrytě tají,

usedla Eva... Klid!... Jen bzukot včely

se ozval tu a cvrčka cvrlíkání...

Ve struny duše, jež se rozechvěly,

vzpomínky víla sáhla hebkou dlaní,

z nich jako mládí mizícího ozvěna

se rozvučela píseň lásky tlumená...

Před pěti roky doktor Hlavsa v zámku dlel,

mladého Karla společník a učitel;

přátelství Evy hnedle sobě dobyl:

bylť krásný muž, jenž každý salon zdobil,

v čas rázný byl i snivý jako dívčí sen,

Napoleonu tváří svojí podoben

z těch dob, kdy ještě v slávě nestučněl;

ctil umění a jemné mravy měl,

byl muže světa dokonalým vzorem,

a hraběnka jej zbožňovala skorem.

Teď vzpomínala Eva na ty chvíle

tam v knihovně, kde v rozhovoru prostém

se sblížily jich duše ušlechtilé

a spjaly se přátelství zlatým mostem.

On vdechl její duši lásky cit

pro českou řeč a chudý, selský lid,

jí vylíčil ten smutný české slávy západ

i nesmělé zas procitnutí z hrobu,

a Eva s čistým srdcem počala vše chápat

zříc bez předsudku v novou naši dobu;

on v šero mladé duše sluncem svítil,

a jeho zrak se žárem hněvu vznítil,

když vzpoměl naší šlechty odrodilé,

snah zpátečnických v řády dávno shnilé;

i poukázal rád na země jiné,

kde šlechta půdu rodnou s vášní miluje

své otvírajíc síně pohostinné

všem umělcům, o jejichž práci horuje...

V zámecké knihovně, tam v koutku skrytém,

ve spoustě traktátův a starých práva knih,

kde knižní hmyz se mihal v běhu hbitém,

kdys našel Hlavsa svitek listů zažloutlých.

Ty listy Hlavsa k sobě vzal, nad nimi snil

v své jizbě večer při čaji za teskných chvil,

kdy vítr podzimní do oken vál, déšť bil,

až konečně těch črtův obsah rozluštil!

V Rudolfa věku listy byly psány

Eviným předkem z dálné ciziny,

co pozdravy z cest byly posílány

do vlasti české v kroužek rodiny;

pán z Vranova své popsal příhody,

jak putoval přes Vlachy v zemi svatou,

vylíčil cizí mravy, národy,

svých drahých vzpomínaje s duší vzňatou.

Když Hlavsa Evě poprve ty listy čet,

tu nadšením a radostí se chvěl mu ret;

do dávných dob zalétla Eva tichým snem,

jsouc hnuta mocně listův evangeliem,

zalétla duší v ony časy dávné,

kdy naším královstvím dech jihu teple vál,

kdy v Praze, uměním a vědou slavné,

věk zlatý stvořil Rudolf druhý, český král.

A Hlavsa vyprávěl, pán z Vranova jak žil,

na dvoře Rudolfa jak ctěn a vážen byl,

muž učený, pln lásky k Čechům vroucí,

jenž v paměti žít bude nehynoucí.

Do duše Evy padlo slov těch sémě

a v lásku k vlasti vyklíčilo jemně;

ta něžná květina rozvila lupeny,

a v srdce vpustila své hebké kořeny;

tak Eva v celé bytosti se obrodila,

v kulturu naši vnořila se srdcem vřelým,

čtla české básníky a roztouženě snila

kdys české šlechtičny se státi vzorem skvělým...

Byl Hlavsa povolán, by Karla ved

po slibné cestě práv a státních věd,

by hrabě mladý, jak už chvalným zvykem,

ku blahu lidstva stal se politikem,

svobody bludičkou jenž lidstvo těší

a sociální problem vzletně řeší.

Leč mladý pán, pln rozmarův a svévole,

měl nechuť ke knihám... Rád vyjel do pole,

a víc než o ústavu, o zákony –

o hezké dívky staral se a hony,

nezvyklý kázni, divoch nezkrocený,

jenž miluje své psy a koně, ženy;

byl srdce dobrého, však příliš rozmazlen

svou matinkou a všemi učiteli,

již hýčkali se s ním a lichotili jen,

tož z radosti, že tučné místo měli.

Že činnosť Hlavsy nenašla prsť úrodnou

v Karlově duši, čtenářové uhodnou.

Tož v Evě našel Hlavsa žačku vřelou,

ta oddala se jemu s duší celou;

jak byl by otcem jí, tak jeho ctila,

myšlénky jeho, tužby pochopila,

ke slovům jeho lpěla zbožně, ve snění

o lásce klíčící nemajíc tušení.

Ve staré jizbě, kde síť pavouk spřádá

do šerých koutů zasmušilých stěn,

kde pochmurně zří předků vážných řada,

kde jenom minulosti vane sen,

tam jednou v jeseni – byl truchlý den,

se stromů listí vítr v parku střásal –

tam v onen den jí Hlavsa vážně hlásal

jejího rodu historii slavnou,

jí líčil vzletně dobu květu dávnou,

i časy úpadku a poněmčení.

Ach, jak mu naslouchala v rozechvění!

O každém slově Hlavsy vděčně snila,

i láskou k rodu, zemi její cit se vzňal,

své poslání a význam pochopila,

jí v duši prosvit’ velký, čistý ideal.

Tak asi po dvou letech této idylly,

kdy mysli jich se v něžný soulad spojily,

děl Hlavsa k Evě: „Komteso, teď přišel den,

kdy vstoupím v život zpět, zde snil jsem krásný sen,

a z paměti mé nikdy nevymizí

vzpomínka na vás, vaše srdce ryzí...

leč, musím pryč!... Vy jistě netušíte,

že v srdci mém jak zakotvena tkvíte,

mně život z duše nevyrve váš obraz sladký,

ať vpluje kamkoli člun mého žití vratký.

S úkolem žití svého bych se tady minul,

a proto jdu, ač těžké pro mne loučení;

jdu zápasit, bych zvítězil neb zhynul;

můj život jest jen v proudů nových víření,

v zápasu myšlének, v názorů kypění;

jdu pérem bojovat za volnosť lidu,

za řeč a právo, za ta stará hesla,

jež k vítězství se posud nepovznesla, –

a v boje rozruchu já dojdu klidu

a smíření...

Vy též svou cestou jděte, jež vám souzena,

a buďte vždy tak obětava, nadšena,

jak nyní jste, a vstupte s hrdým čelem

jen ve svůj svět a buďte hlasatelem

všech našich myšlének v té společnosti

své. – Vlasti své tak prospějete dosti!“...

Pak vzešel nocí řad, kdy Eva bděla

na loži svém a horečkou se chvěla,

a přišly dny, kdy v šerém lesa ústraní

kdes sedala svou hlavu kladouc do dlaní.

Ó, dumné sny, kdy s retů její zmizel smích,

a v zraku hořel temně žár slz palčivých...

A jednou z jitra odjel Hlavsa k stanici

ve staré ekipáži, po té silnici,

jež vine se jak šedý had v luk směsi.

Jel Karel s ním, však neměl k řeči síly,

když zřel, jak Hlavsa nazpět každou chvíli

hled vysílal, než zámek zmizel v lesy.