ÚPADEK RODU. (III.)
Po chvíli snění Eva začla číst
ten román kouzelný, jenž hraje hudbou dum, –
ach, Plojhara!... Leč sotva přečtla list,
ji vzrušil kroků zvuk a živé řeči šum;
šli cestou lesní, skrytou v husté křoví,
dva muži; poblíž Evy náhle stanuli
a Evy nevidouce dále slovy
niť rozhovoru bez ostychu vinuli.
„Mám zajištěno všecko hypothekou,“
děl prvý hlas; „je nedaleko den,
kdy naši páni panský oděv svlekou,
až jejich statek přijde na buben!
Pro pana lieutenanta si přišla včera
hraběnka stará hezkou sumu vydlužit;
já zprvu výmluva byl tisícerá,
však na konec...“ Dál mluvil ještě Žid
a Evě studem krev se k srdci vehnala,
když po hlase pachtýře statku poznala;
týž děl: „Mně k smíchu je ta jejich nádhera!
ti sloužící! ten krásný park a hrdý dům!
Jak v tento les, jejž brzo podtne sekera
a jehož kmeny prodají se dřevařům,
tak v jejich rodinu, tu rozmařilou,
života ostří zatne se vší silou
a koruna jich hraběcí jak podťata
s těch portálův a mříží klesne do bláta.“
A drzý smích se hlučně ozval lesem,
zatím co Eva naslouchala s děsem,
jak hovořil hlas druhý, jenž jí nebyl znám:
„To víte, kolego? Toť přece psal jsem vám,
jak od Opery první tanečnice
z hraběte ssaje retem pijavice,
a hrabě Karel miluje ji jako dítě
a sleduje jak otrok nožek její stopy –
nu ovšem, pokud v dluzích sám se neutopí!
Ó, svůdna je ve vlašské krásy rozkvětu!
já nedávno jí viděl v novém baletu,
v němž tanec závitkový v světel odlesku
tak božsky tančila, že bouře potlesku
ji vítala na sceně otevřené,
kam pršely jen květy drahocenné.
Dlel hrabě Karel v loži, zsinalý,
jsa žárliv na applausu přívaly,
jež hnaly se jak bouře vášně hřmící
k té ženě krásné, tělem vítězící. –
My víme však, jak končívá to drama:
Ta lidská Venuše, ta božská žena,
jej vyssaje a potom unavena,
po změně toužíc, odletí mu sama
v jiného muže náruč dávno rozpjatou...
A hraběti los smutný bude odplatou,
až zví, že obdařen byl směšnou úlohou:
že ve frašce hrál s citem roli ubohou:
kdes v hotelu si hlavu šílenou
prožene kulí dobře mířenou.
A svůdná kráska? – Bude dále plnit dům,
smrť hraběte si přičte ke svým triumfům!“
Po slovech těch se pohnul větru hebký dech
a elegií táhlou zalkal ve stromech,
a sosen koruny tak vážně kývaly,
jich šepty tajemné v řeč dumnou splývaly,
jež přehlušila mužův hovor, žert a smích,
tím proudem šumotu ve zvucích vlnivých.
A Eva třásla se, povstavši zděšeně,
jak štíhlé břízy kmen ve větru jeseně,
do duše vnikal jí zostřelý bolu hrot,
jak by kdos v srdce každou chvilku jehlu vbod;
šla churavě a chvějně strání k údolu,
jejž protínala cesta s řadou topolů...
Ó, bylo klidno tam!... U zámku v sadu,
na temném jezírku, v javorů chladu,
dvě hrdé labutě si pluly zvolna, tiše
jak bílé, dívčí sny, jež plynou v stínů říše;
před vjezdem do zámku v záhonech růže plály,
a vodotrysky dva svou šumnou píseň hrály...
Teď Eva s bázní probuzenou zřela všecko:
ten park, jímž běhávala jako bledé děcko,
ten rybník hluboký, a plný leknínu,
tak tiše dřímající stromů ve stínu,
ten zámeček, tak vlídný, slunně usměvavý,
před jehož terrasou se vinul potok lkavý;
posléze na kapli se oči zahleděly,
kde kosti praotců ve kryptách práchnivěly...
To vše teď ztratí! Půjde v nové žití!
I cítila, že vstříc jí plá dech cizí,
a viděla, jak všechno kol se řítí,
jak půda mládí pod nohou jí mizí.
Den dražby blíží se... Žid poněmčilý
zakoupí statek jich ten starobylý,
tu půdu, v níž jejího rodu kořeny
tak ode dávna pevně byly vsazeny...
Teď dlužno s bohem dát všem minulosti dnům
i budoucnosti nadějím a tichým snům!
Tak přejdou dny, přelétnou kvapná léta,
až jednou po zámečku bude veta,
chod strojů bude pronikat tu vzduchem,
továrny komín bude k nebi chrlit dým,
ten údol bude hemžiti se ruchem,
pokřikem dozorcův a kvapem mravenčím;
dělníků českých ochuzená kolonie
se bude dřít pod cizích pánů povelem,
do srdce dětí jich pak cizí škola vlije
jed odrodilství, jenž jim bude údělem;
pán továrny, ten bohatnouti bude denně,
a jeho rodina mu zkvete utěšeně.
Rod Evy zatím zmizí v proudech valných,
ve vlnách žití špinavých a kalných...